Rituals of Solitude

V létě roku 2020 absolvovala skupina dvanácti architektů týdenní uměleckou rezidenci, kdy byli ubytování v jednotlivých místnostech zchátralého domu na malém ostrůvku ležícím v Benátské laguně. Každý z architektů zde pobýval izolovaně v samostatné místnosti vybavené jediným kusem nábytku, na jehož výběr neměl vliv.

Dům byl téměř přesnou replikou toho, co se dříve považovalo za nerealizovaný projekt amerického architekta Johna Hejduka. Tento projekt byl původně představen na semináři na IUAV v Benátkách v roce 1978 pod názvem The House for the Inhabitant Who Refused to Participate (Dům pro obyvatele, který se odmítl zapojit).

Dům je založen na svislém rastru 3 × 4 krabicovitých jednotek zavěšených na přední straně čtvercové stěny. V zadní části je těchto dvanáct jednotek propojeno na každé úrovni chodbou a dále dvěma válcovými průchozími jádry. Kontrast mezi odhalenou přední a skrytou zadní částí domu je funkční i symbolický zároveň: zatímco přední část disponuje postmoderní kompozicí oken a stěn, zadní vykazuje modernistické prvky, jako jsou piloty a pásová okna. Každá závěsná jednotka slouží jako samostatná místnost vybavená pouze jedním kusem nábytku – například lednicí, umyvadlem nebo postelí – s výjimkou sedmé jednotky, která je ponechaná zcela prázdná. Každý kus nábytku definuje a vyčleňuje konkrétní domácí činnost, zatímco prázdnota sedmé jednotky přitahuje pohled obyvatele k věži tyčící se na protější straně nedalekého náměstí. Na její stěně je pak ve výšce této jednotky umístěné polopropustné (jednosměrné průhledné) zrcadlo, které odráží obraz obyvatele nalézajícího se uvnitř prázdné místnosti. Za tímto polopropustným zrcadlem mohou Benátčané uvnitř věže obyvatele domu pozorovat, aniž by byli sami spatřeni, čímž je mu vnucován znepokojivý rituál dohledu a kontroly.

Replice Domu pro obyvatele, který se odmítl zapojit, postavené v 70. letech na soukromém ostrově excentrickou komtesou Luisou Albertinou di Tesserata – bez Hejdukova vědomí – bezprostředně hrozila demolice, protože noví majitelé ji chtěli nahradit luxusním glampingovým resortem. Tvůrci projektu Unfolding Pavilion se však s majiteli dohodli na smlouvě, která umožňovala dočasné obydlení domu za účelem realizace dvanácti site-specific instalací v rámci zdejší týdenní umělecké rezidence. Jedinou podmínkou bylo, že výsledek projektu zůstane utajen až do okamžiku demolice domu. Daná dohoda byla dodržena a projekt probíhal podle plánu; v prosinci 2020 pak byl dům bohužel zbourán.

Pozoruhodný příběh repliky Domu pro obyvatele, který se odmítl zapojit od Johna Hejduka je pak jádrem projektu Rituály osamocení, transmediální výstavy o třech aktech, jejímiž kurátory jsou Daniel Tudor Munteanu a Davide Tommaso Ferrando. Poprvé byla představena u příležitosti 17. bienále architektury v Benátkách v roce 2021.

Putovní výstava Rituály osamocení, jejíž koncepce vznikla v době celosvětového lockdownu, zkoumá šíření falešných zpráv, převrácení tradičního vztahu mezi soukromým a veřejným prostorem, paradoxní rituály, jimiž jsou domovy osídlovány, způsoby, jakými jsou vizuální technologie domestikovány na nástroje sebeprezentace a spojení, hromadění, fetišizaci a vystavování předmětů v domácích interiérech; a krom toho i stavy osamocenosti, které vznikají v důsledku nucené izolace.

Rituály osamocení jsou rozděleny do tří aktů:
Akt I, zahájený v prosinci 2020, je online výstava, která dokumentuje dvanáct site-specific děl vytvořených během týdenní rezidence ve zmíněném domě.
Akt II je offline a putovní verzí výstavy, která byla poprvé představena v Benátkách v květnu 2021 na lodi, která dříve také patřila komtese di Tesserata a která byla během zahájení Bienále architektury zakotvená v Punta della Dogana.
Akt III, představený v lednu 2022, je digitální interaktivní prostředí, které rekonstruuje a reinterpretuje zážitek z benátské výstavy.

Unfolding Pavilion je kurátorský a redakční projekt Daniela Tudora Munteanu a Davida Tommasa Ferranda, který se již několikrát objevil na významných architektonických akcích v dosud nepřístupných, nicméně architektonicky významných prostorách. Při každé příležitosti představil jiné téma inspirované prostorem, v němž byl situován, a to prostřednictvím původních děl vzniklých pro tuto příležitost, jež reagovala jak na dané místo, tak na jeho širší kulturně-historické pozadí. U Unfolding Pavilion nemusí nutně záležet na tématu akce, která jej hostí. Inspirací je pro něj totiž samotný prostor, v němž se nalézá. Bez kvalitního výstavního prostoru (výsledku špičkové architektonické tvorby) nemá Unfolding Pavilion důvod k existenci. Stejně jako každý pop-up projekt trvá i tento jen po krátkou, ale intenzivní dobu.